Biofach - aneb co dělají biofarmáři ve volném čase

Poslední dobou nám spousta věcí dělá radost a spousta věcí nás štve. Hmm...
To je vlastně asi normální:-))

Tak například na Biofach jsme se moc těšili.
Jeli jsme pouze na jeden den a tak abychom to dobře stihli, tak jsme stávali už ve 4 hodiny. Lída Pospíšilová, která jela z Vysočiny, ještě asi o chvíli dřív a po cestě nás nabírala na dálnici. To protože jsme správní ekologové, tak jsme auto, kterým jsme měli jet, naplnili docela po okraj - aspoň jsme si to mysleli. Další zástávka na sjezdu Hvězdonice, ale už nebyla šťastná - další účastnice a majitelka auta na CNG, do kterého jsme měli přesednout, se přímo na benzince vybourala, byla v šoku a nevypadala dobře. Přítomní celníci (dávali si pauzu mezi chytáním přetížených kamionů), přivolali policii a zajistili průjezdnost místem. My jsme převzali zodpovědnost za zdraví otřesené řidičky (nechci jmenovat, nevím jestli by se jí to líbilo) a čekali. Po hodině přijeli dva policisté ve věku tak akorát na maturitu a začali řešit zda volat sanitku. Vzhledem k situaci a nelepšícímu se stavu řidičky jsme usoudili, že je to dobrý nápad, předali jsme policistům situaci a s výrazným zpožděním vyrazili do Prahy. Tam už hodinu čekal na Chodově další účastník, náš kamarád a znalec vína, Marián. Chudák byl úplně zmrzlý (řeč je o hodině mezi šestou a sedmou ranní). A mezitím jsme konečně sehnali pana Kaloše z Bioataku, který vyfasoval návštěvu skupiny příbuzných z Ameriky a tudíž nemohl jet. Ze šesti lidí jsme rázem byly jen čtyři a jeden lístek koupený předem navíc.

Cesta docela ušla - tu sobotu si možná pamatujete - střídavě mlha, déšť, břečka apod. Prostě žúžo. Na Biofach jsme dorazili v pořádku i bez navigace. Němci jsou v tomto směru úžasní a již z první dálniční křižovatky u Noriberku bylo značení nejen na Messe, ale pro ty kdo by nerozuměli bylo elektronicky pod tím napsáno Biofach/Vivaness - nedalo se to minout.

Hned jsme začali řešit dá-li se něco dělat s lístkem navíc jiného než ho u vchodu zkusit někomu prodat a díky tomu jsme prošli snad všechny existující kanceláře veletrhu. Nakonec nám nějaká milá slečna sdělila, že ano, ale že nám peníze musí vrátit paní Lichte, od které jsme je v Čechách koupili a která je oficiálním zástupcem veletrhu v Čechách. Napsala nám pro ní vzkaz a my se šťastně vnořili do výstavy (poznámka pod čarou - samozřejmě jsme dojeli do Čech a peníze za lístek jsme nedostali s tím, že to prostě nejde - holt v Německu jde evidentně všechno a u nás se na Vás každý vy...).

Biofach je sice moc pěkný, ale strašně veliký, snažit se něco vidět za jeden den je marné. Navíc němci nemají v mapách označeny produkty, ale pouze firmy, takže my jsme marně hledali osiva, ruční sečky a případné další farmářské zajímavosti. Nenašli jsme skoro nic...

Za to jsme našli český stánek...
A asi bych mohla předem říct, že Lída Pospíšilová jela v sedmém měsící těhotenství, což nám zamlčela a my to zjistili až po cestě (holt v zimě to není moc vidět, a taky se ani tolik nevidíme). A napadlo nás, že bychom se na českém stánku mohli posadit a odpočinout si. K tomu lákalo i jeho uspořádání, okolo byly stolečky s prezentacemi jednotlivých firem s ochutnávkami a uprostřed bylo několi stolků se židličkami a výčep (ano, jak typické). čepovala se myslím Plzeň, což nemá s bio produkcí jak každý ví nic společného a u stolků bylo rozloženo variabilní množství úředníků v oblecích a kravatách - smysl jejich přítomnosti nám v unikal. Ale na náš dotaz zda si tu můžeme také na chvíli sednout, případně si dát pivo, nám bylo sděleno, že ne, že to tam má ministerstvo. Nevím na co to tam měli, ale my tedy odešli a raději jsme se usadili na bar pro degustaci olivových olejů.

Ale i přes dílčí zklamání z české prezentace (například Rumunsko bylo hned vedle a měli moc pěkný stánek a spoustu produktů v nabídce, o Itálii ani nemluvě - ta měla stánků několik, podle oblastí a na každém bylo vždy osobně několik producentů). Ráda bych aby to nevyznělo špatně - zklamaní jsme byly z pojetí české prezentace, nikoliv z nabídky těch pár statečných firem, které se účastnili - Extrudo Bučice tam mělo vynikající cizrnové kroketky a placičky, Polabské mlérárny přivezly novinky v podobně čerstvého sýra přírodního a uzeného a korbáčiky. Bionebio se nás snažilo přecpat sušenkama s olivovým olejem. Obecně všichni na vnějším okruhu byli moc příjemní a ochotní:-))

A pak jsme našli džemy a čokolády a spoustu dalších věcí!!
Ze zelených rajčat s pomerančem a další z hokaida. Krém z jedlých kaštanů. A karamelový krém a čokoládovou nutelu s olivovým olejem a čokoládu s balzamikovým octem a lilkovou pastu a sušená rajčata .... Nic z toho se do čech nedováží a hned tak asi dovážet nebude:-((
Takže výsledkem je předsevzetí pořídit si faremní konzervárnu - společnou u Pospíšilů. Uvidíme jak to dopadne, ale jsme prostě nadchnutí:-))))

A protože mi to nedalo, tak jsem hned druhý den po návratu začala vařit džem z hokaida s karamelem. Výsledek není špatný, ale není to úplně ono. Do jedné varianty jsem přidala i šťávu z citronu, ale trochu to s ní zhořklo. Než bude hotová konzervárna, tak to určitě doladím:-) Stejně dýně budou zase až na podzim.

A pak jsme se unaveni odebrali do Weinhalle....
kde Marián poctivě strávil celý den. Lídu jsme posadili s vodou (ostaně byla všude k dospozici zdarma) ke stolku co nejblíž biodynamické sekci a vyrazili jsme.... a za dvě hodinky jsme odcházeli s několika kartony biodynamického vína, s několika kontakty a dobrým pocitem.
Chudák Lída musela řídit, neb my všichni měli požito. Když začala za Plzní usínat za volantem, tak jsem se prohlásila za střízlivou a vystřídala jsem jí. Policejní hlídku jsme naštěstí nepotkali, takže ještě vlastním řidičský průkaz. A nakonec jsme přes zastávku v Praze šťastně dorazili k našemu autu a Lída pak ještě o sto kilometrů dál domů. Opět nám přálo počasí - sněžilo jen mírně a mlha nebyla tak hustá:-(( A samozřejmě nikoho ani nenapadlo prohrnovat mimo dálnici o půlnoci v sobotu.

První recept na blogu a samozřejmě přípitek

Předchozí příspěvek byl pouze zkušební a mezi ním a tímto neuběhne mnoho času, ale my musíme stihnout přípitek, každý podle svého gusta (naštěstí Nikolka se zrovně nedožaduje mlíčka, ale co není může být), tudíž Standa, který se dnes naladil na pivní notu otevírá archivní Leffe, já se pro přípitek, také obětuji, ale pak se vrátím ke své poslední existující lahvi Svatomartinského - Modrý Portugal Rosé 2008 od Jirky Šmeráka (o tomhle vinařství a stejnojmené vinotéce v Praze asi budete číst opravdu často, je otázka jestli častěji než o biodýních a pivu:-))

Na zdraví a na naši novou existenci ve virtuálním prostoru!

A hned začínáme z ostra:
Co vidíte na fotografii?
při dostatečné představivosti můžete prohlásit, že je to nějaké jídlo:-) Ti nejzkušenější určitě poznají podklad - je jím chleba. A pro všechny je tu jeden super dýňový recept:

Směs na ďábelské toasty
Bohužel tento recept byl tak trochu pokus a nemám přesné hodnoty. Ale poměr je asi následující 1 malé hokkaido, slunečnicový olej cca 0,5 dcl, 2 šalotky, trochu jemného kečupu, sůl, pepř, trochu muškátové květu, Bahára (spíš víc než míň) - asi by bylo možné jí nahradit kari nebo něčím podobným, kajenský pepř (hodně), menší palička česneku. Dýni nakrájejte na kostky, hoďte na olej přidejte šalotku a posmažte/poduste - vodu nepřidávat. Když dýně změkne, ale ještě se úplně nerozvaří přidejte koření dle chuti a rozmačkejte vidličkou/šťouchadlem na brambory. Sundejte z plotny a přidejte rozmačkaný česnek. Servírujte na toasty - teplé i studené.

Další možnost je použít to do lískového těsta a dát to upéct, jako pikantní trojhránky. Cca půl hodina okolo 180°C je ideální. Kdo to má rád méně tmavé může nechat dle libosti:-)) V tomto případě se trochu vytratí chuť a vůně česneku.

Nicméně všichni obojí velmi doporučujeme - možná až na Nikolku, která strašně protestovala, že jí také nedáme, ale vzhledem k množství kajenského pepře jsme usoudili, že pokrm nesplňuje parametry batolecí stravy a ten požitek (i přes její výrazné protesty) jí upřeli.